čtvrtek 8. února 2018

# Okolo mě

Pochybnosti

Každý je občas máme, ať už o tom jestli je správné, co děláme,  jestli  můžeme být lepší, nebo jestli jsme udělali  dobré rozhodnutí. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.

Jednu z negativních věcí, které jsem  se za poslední 4 roky naučila bylo pochybovat o sobě.  Při VŠ si člověk žije na obláčku a sní o tom jak  si po ukončení školy najde práci, která bude bavit a naplňovat, že  to nebude nakonec tak snadné mi už v té době mělo být jasné, ale nebylo.

Děláte práci, která vás nebaví, nebo ji vyloženě nemáte rádi. Nedaří se vám najít jinou a vy najednou začnete o sobě pochybovat, že na lepší práci nemáte a  že se tu zahrabete už na pořád.

Když jsme se rozhodli to tu zabalit a odstěhovat se do zahraničí,  neustále jsem přemítala jestli na tohle vůbec mám, jestli do zvládnu a v hlavě mi lítalo spoustu věcí. A tak to všechno začalo.


Do té doby jsem byla relativně společenský člověk, ale díky jazykové bariéře   a mému studu jsem nejradši seděla doma jen abych nemusela s nikým mluvit, protože jsem měla strašný strach, že mu nebudu rozumět a on se mi vysměje.  I když jsem během těch let používala angličtinu  každý den, tak ve mě ten blok zůstal a já se vždycky děsím toho okamžiku, že  nebudu někomu rozumět  a že se zesměšním. ( I přesto, že jsem  zjistila, že zesměšňování a poukazování na chyby druhých je spíš česká vlastnost a u ostatních národů se sní  setkáváte jen minimálně a to jen tehdy, když narazíte na arogantního vola.

A v té chvíli se to tak nějak všechno rozjelo, najednou děláte práci, kvůli které by jste doma nevstali ani z postele ( nutno tedy podotknout, že za ni máte mnohonásobně lépe zaplaceno, než by jste kdy měli u nás) a zvyknete si. Začnete o sobě přemýšlet, že ani na na lepší práci nemáte, protože tohle, tam to a angličtina.  V té chvíli jsme taky moc nefotila, vlastně skoro vůbec, protože angličtina.

Když už jsem se konečně trochu rozkoukala a říkala si, že tedy   s focením zase začnu tak to šlo bídně, nebyli lidi a přestala jsme fotit i TFP   a já zase pochybovala sama o sobě. Že se moje fotky nikomu nelíbí, že jsem neschopná a že bych se na to měla vykašlat. Ale furt jsem to tak nějak omlouvala tím, že až se jednou vrátíme domů bude to jinak.

No a teď doma jsme, ale nic není jinak. Když jsem si začala hledat práci, tak jen napsat motivační dopis a napsat tam o sobě něco pozitivního byl nadlidský výkon. Před pohovory jsem si  pokaždé připadala jak neschopná chudinka, která se není schopná ani představit a dělalo se mi až fyzicky  špatně z toho, že se tam  znemožním, nebo že po mě budou chtít abych mluvila anglicky.

Během těch měsíců, kdy jsme cestovali, jsem se  těšila až zase začnu fotit, ale  když jsem šla poprvé před týdnem fotit byla jsem hrozně nervozní  a nejradši bych zůstala doma. Kdykoliv mi přijde zpráva, že by chtěl někdo vyfotit svatbu, těhotenské fotky atd. tak  si  v hlavě vymýšlím důvody, proč bych to měla odmítnout, protože je přeci jasné, že to zkazím.

A tahle to teď je. Nevěřím si téměř v ničem, nepouštím se do ničeho, kde by byla jen nepatrná možnost, že bych mohla selhat a když už musím mám pocit, že mě u toho musí ranit mrtvice. Je to ubíjející pocit a bohužel  všechno tohle ovlivňuje i ty, které mám ráda..

Je načase s tím začít něco dělat.


A co vy, máte s něco s čím  bojujete?




2 komentáře:

  1. Už jsem chtěla psat, že nechápu, jak zrovna někdo jako ty s tvými fotkami může o sobě pochybovat... Ale pak jsem si uvědomila sama sebe. :D Někdo mi řekne, že chce fotit, já s radostí přikývnu, ale pak už to jede - co když po**ru to, co když se jim to nebude líbit, budu za kreténa. Tak si vlastně připadám pokaždé, když jdu na konzultaci ve škole skrz diplomku nebo k obyčejné zkoušce - budu za kreténa. Pak jsou ty dny, kdy nad tím pokrčím rameny, ale toho kreténa se nezbavuju, jen se smiřuju. :D

    Myslím, že už jen to, že o tom píšeš a uvědomuješ si to, že to je špatně a chceš s tím něco dělat - je krok k tomu, že s tím něco uděláš. Lidi by ti nepsali, kdyby něco na tvé práci bylo špatně... pohovory - probíhají pořád, jsi jedna z mnoha, která má nervy v kýblu, ale máš v sobě něco, za co stálo si tě pozvat a zjistit, co umíš dál, teď to jen chce to umět "prodat", bez pochybností. Sama své limity znáš, ale nesmíš se shazovat, chce se to teď naučit vyzdvihnout právě to, co ti jde. Věřím, že to půjde. ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Moc krásný článek a jsem ráda, že v tom nejsem sama. Často pochybuji kvůli svému zaměstnání a o sobě, jestli něco dokážu a posunu se dál v kariéře. Mám sny, ale neustále pochybuji, nedokážu se rozhodnout a mám strach. Taťka mi často říká, ať se rozhodnu (klidně ať si hodím mincí), jelikož nemůžeme předpovídat, jaké rozhodnutí nám nejvíce ovlivní život. A pokud to bude špatně, tak život jde dál a my s ním. Bohužel mi to nějak ještě nejde :(

    OdpovědětVymazat

Follow Us @soratemplates