úterý 15. května 2018

Photoshoot s T.

května 15, 2018 4 Comments
Krásný den všem,

Čeká mě ještě poslední hodinka v práci, tak jsme si řekla proč ten čas nějak užitečně nevyužít:)

Mám pro vás dneska první fotky, kdy jsem testovala svůj nový Canon 6D a  Sigmu 35mm f/1,4 Art. Bylo to takové rychlo focení, protože focení s T. je většinou o nervy.  Hlavně o ty moje. Fotilo se v podvečer při cestě do Lídl pro škvarkovou pomazánku a  chytli jsme moc pěkné světlo.  To abych vám vysvětli,  jak  hluboký příběh fotky mají.:D Znáte to, fotka bez příběhu... radši to ani nebudu říkat nahlas.

Přechod z APS-C na FF byl jedno velký wau, kór v kombinaci s 35kou. I když  u tý je ještě potřeba  ji trochu seřídit, takže jsem si  objednal usb dock a doufám, že pak už to bude jen skvělý:)









Takhle nějak vypadá většina našich fotek:))


čtvrtek 26. dubna 2018

Photoshoot - Matějská s Katte

dubna 26, 2018 2 Comments
Krásný den všem,

Dneska mám pro vás  fotky, které jsme fotili někdy na začátku března na Matějské.  Byla to úplně první sobota, kdy bylo opravdu teplo a krásně a pouť byla plná lidí.  Takže focení bylo chvílemi tak trochu bojovka, ale nakonec  se nám  něco vyfotit podařilo a mám pro vás aspoň malou ukázku. V počítači na mě čeká ještě kupa fotek z tohohle focení, které jsme ještě neměla čas projít a věřím tomu, že se jich tam ještě pár najde, které se mi budou líbit:)

Poněkud méně pozitivní věc je, že  se můj nejdražší foťák v sobotu  rozhodl, že mi dá vale a  v servisu  se se mnou taky zrovna nepárali, takže jsem bez foťáku, náhradní mám u rodičů a nevím co by. Chtělo by to nový, nějaký krásný, nový a nejlépe full frame. No chtělo.

A co vy, byli jste tenhle rok na Matějské, nebo na nějaké jiné pouti?:)











čtvrtek 19. dubna 2018

Jaro ♥

dubna 19, 2018 5 Comments
Krásné den všem,

Konečně mám po týdnech chuť něco napsat. Navíc po měsících fňukání je zase načase mít lepší náladu ( I když to moje skuhrání svádím na to, že jsme měli dvě zimy za sebou a to vyvede z míry i ty, co jsou uvnitř mrtví!  Navíc se s vámi chci podělit o všechno, co se dělo, děje a dít bude.


Z 3 dny to bude rok, co mě drahý požádal o roku a ani ne za čtyři měsíce si  řekneme ANO. Je to fakt neskutečné jak ten čas hrozně hrozně  letí a musím říct, že začínám být  pomalu, ale jistě velice, velice nervózní. Navíc, co si budeme nalhávat, měla jsme o přípravách svatby poněkud zkreslené představy. V mých představách bylo samozřejmě všechno růžové, úžasné a jednoduché. No nemusím vám říkat, že  mi velice  rychle došlo, že slovo  jednoduché se v souvislostí  s přípravou svatby nevyskytuje a že  úžasný to bude až  to bude všechno vyřízené. Co  na tom, že si průběhu toho vyškubete půlku vlasů, a budete chtít zabít sebe, ženicha a všechny ostatní a budou se  vám zdát hororový sny o tom jaká to bude katastrofa.
Takže stačilo pár dní aby nám došlo, že plánovat si celou svatbu prakticky sami, není zase tak super truper nápad, stálo mě to sice hodně nervů  a momentálně máme většinu těch nejdůležitějších věcí zařízených a už nám zbývá se jen domluvit na podrobnostech ohledně cataringu, nechat si navázat u floristky zkušební kytku a dodělat výzdobu a všechny ty děsně nezbytné zbytečnosti:)



Bohužel ne všechno je růžový, hlavně, co se týká cvičení  a mojí motivace.
Musím se přiznat, že v posledních  měsících jsem se místo dopředu posunula pěkný krok zpátky, hlavně co se psychiky týče. Všechno to vlastně začalo měřením na InBody. Věděla jsem, že mám mám před sebou ještě pěkný kus práce, ale když jsem  uviděla   svoje výsledky, připadala jsme si jak ten největší vorvaň  na světě a najednou to šlo všechno z kopce. Neviděla jsem žádný pokroky, při sebemenší  poznámce k tomu jak vypadám jsem  se rozbrečela, nebo chytila hysterák  a  v téhle chvílích se začala vždycky ládovat a skuhrat nad tím, jaký to má smysl dřít se v posilovně a omezovat se, když to k něčemu nevede. Najednou mi všechno přišlo strašně nespravedlivý a já úplně přestala věřit v to, že sama se sebou někdy budu spokojená.No, co vám budu povídat, momentálně se z toho snažím vyhrabat, vyhýbám se všemu, co měří a váží, snažím se nehrotit, co všechno jím/nejím   a celkově se tak nějak srovnat a dostat se zpátky, tam , kde jsem byla po odjezdu z NZ. No jde to ztuha. Hlavně když vám přijde, že je vaše snažení marný.


Co mi naopak dělá  radost je focení. Asi je to hlavně tím, že se konečně oteplilo, všechno rozkvetlo a já si konečně po spoustě měsících  focení zase užívám. Miluju jaro ♥   Navíc, když jsme si před tím rokem říkala, jak musím jít  fotit na rozkvetlý Petřína a konečně jsem se dočkala!:) Už se hrozně těším až bude v létě sluníčko zapadat mnohem později a já budu mít čas na focní i během týdne:)
Teď o víkendu mě čeká jedno focení, na které  se hrozně těším a doufám, že všechno vyjde jak má!

Petřín a K.

Taky si začínám zvykat, že jsme zpátky. Na některý  věci si člověk zvykne snadno, jako třeba to, že máme byt jen sami pro sebe, nemusíte se sprchovat studenou vodou, protože ji váš spolubydlící vypotřebuje a další super věci a naopak, na co se zvyká  poněkud hůř jsou ti věčně nepříjemný lidi. Nebuďme takový bručouni! 
I když cestování mi  fakt chybí. Zrovna včera jsme dávala pro kamarádku dohromady seznam míst a restaurací, které stojí za to v Dublinu navštívit a málem mi u toho ukápla slza, protože si pořád nedokážu představit, že už tam s největší pravděpodobností nikdy bydlet nebudeme . A nejenom Dublin, momentálně bych  dala celí království za to letět někam aspoň na víkend, ale  jsme momentálně v šetřícím módu, tak si musíme nechat zajít chuť. Ovšem  po svatbě nás čeká pár dní ve Vídni ( kde jsem ještě  kromě letiště nikde nebyla. Ostuda!), kam jedeme na koncert Eda Sheerena! Další na seznamu je čundr s kamarády po Jižní Moravě  a v září nás čeká  výlet do Berlína a svatební cesta na Tenerife. Původně jsem chtěla jet spíš do Thajska a cestovat s baťohem na pláži, ale drahouš řekl, že je načase se taky trochu válet a jíst a má recht ♥



Myslím, že pro dnešek už jsme se rozepsala dost. za chvíli končím v práci a čeká mě ještě docela  náročné šůrování bytu a nákup, protože nám  na víkend přijede návštěva. 
Už se těším až bude zítřek, dám si vínko a nohy hodím na stůl.
.
A co vy, má na vás jaro taky pozitivní vliv ?:)


pátek 9. března 2018

8.3.2018

března 09, 2018 1 Comments

I'm  just sitting here in my fluffy pyjama, All bright from Yankees Candle smells all over the room  and I'm just relaxing. I really need it.

Last couple  weeks or maybe months I felt under pressure all the time. Because of the wedding, new job, our future... actually  I can't think of anything that doesn't stress me these days. After three years  abroad is very hard to get used to it here. Most of the time I feel like I don't belong here anymore.

Do you know the moments, when you're trying to convince yourself that everything will be fine and after a months,  everything is still the same?  I was very excited, that we will spend more time with our friends, but we found out, that it doesn't matter if we are 18 000 km away or just 200. It's still far for them.

I was naive when I hoped that everything will be the same like three years ago, but I now realize that it can't be,  I´m not the same person anymore. The girl who cried every night in bed, because she was homesick is gone. Of course I love  my family and I love my country, but I'm not sure, if now is the right time for me to be back, 'cause it feels like big step back to my past, not forward.

Actually I donť know what exactly I want in this moment, but I know that when we were in Dublin in December, it felt more like home, than when we  came back to our hometown.

We still have 5 months to our wedding and during the time we have to figure out what will be the next step. Stay here, move back to Dublin or find  some other place. We'll see.

 What about you? Do you have some  big plans for this year??

Have  a good night,
G.


G.      

středa 28. února 2018

Nový Zéland- Nugget Point

února 28, 2018 4 Comments
Chybí mi cestování. Ta možnost si sbalit pár švestek, nasednout do auta a jet kamkoli jen budeme chtít.  Třeba  zase sem. Podívat se  na Nugget Point.
Na Zélandu najdete spoustu majáku, ale tenhle patří k nejoblíbenějším mezi turistky a tomu taky odpovídají ty zástupy turistů, které tu bývají. 

Už když jsem viděla první fotky z Nugget Pointu, byla jsem nadšená a hrozně se těšila až se tam podíváme.

 Znáte to, když se na něco  hrozně těšíte a pak se nedostaví ten "wow" efekt a vy jste zklamaní. Tak naštěstí,  u NP se to nestalo a  já se  zamilovala ♥   Navíc  nám i přes špatnou předpověď vyšlo počasí a jako bonus  tam ani nebylo tolik turistů jak je obvykle  zvykem. A já si tak mohla udělat tu svoji vysněnou fotku, na které není ani noha.

V  článku z července, který byl pro změnu o Castle Point, jsem se vás ptala  jestli máte rádi. Článek najdete ZDE.

A dneska by mě zajímalo, které z míst se vám líbí víc? Nugget Point nebo Castle Point?








pátek 16. února 2018

Photoshoot s Nicol

února 16, 2018 3 Comments
Krásný den všem,

A musím říct, že i když jsem se nevyspala zrovna do růžová,tak ten východ slunce mi náladu  rozhodně zlepšil, i když bych si nejradši v práci zalezla pod stůl a spala, spala a spala.
Edit: Protože jsem to včera trochu prokaučovala, takže dneska po ránu mi akorát nateklo do bot.

Ale teď už jen to  pěkné. Dva týdny  zpátky jsem  měla  možnost fotit krásnou Nicol a mám pro vás na ukázku dvě fotky. Původně jsem jich měla v plánu dodělat víc, ale protože byl tenhle týden  docela šílený, tak to trochu nedopadlo.


Fotili jsme v Údolí Kunratického potoka, které je opravdu kouzelné a  věřím, že  na jaře a v létě to bude ještě mnohem lepší. Sice nám nevyšlo nejideálnější počasí, ale i tak se nám podařilo něco málo vyfotit. Takže aspoň dvě ukázky:)   Na začátku března mě čekají další focení, takže pokud všechno dopadne jak má, můžete se těšit na další fotky.

Užijte si víkend, G.



čtvrtek 8. února 2018

Pochybnosti

února 08, 2018 2 Comments
Každý je občas máme, ať už o tom jestli je správné, co děláme,  jestli  můžeme být lepší, nebo jestli jsme udělali  dobré rozhodnutí. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna.

Jednu z negativních věcí, které jsem  se za poslední 4 roky naučila bylo pochybovat o sobě.  Při VŠ si člověk žije na obláčku a sní o tom jak  si po ukončení školy najde práci, která bude bavit a naplňovat, že  to nebude nakonec tak snadné mi už v té době mělo být jasné, ale nebylo.

Děláte práci, která vás nebaví, nebo ji vyloženě nemáte rádi. Nedaří se vám najít jinou a vy najednou začnete o sobě pochybovat, že na lepší práci nemáte a  že se tu zahrabete už na pořád.

Když jsme se rozhodli to tu zabalit a odstěhovat se do zahraničí,  neustále jsem přemítala jestli na tohle vůbec mám, jestli do zvládnu a v hlavě mi lítalo spoustu věcí. A tak to všechno začalo.


Do té doby jsem byla relativně společenský člověk, ale díky jazykové bariéře   a mému studu jsem nejradši seděla doma jen abych nemusela s nikým mluvit, protože jsem měla strašný strach, že mu nebudu rozumět a on se mi vysměje.  I když jsem během těch let používala angličtinu  každý den, tak ve mě ten blok zůstal a já se vždycky děsím toho okamžiku, že  nebudu někomu rozumět  a že se zesměšním. ( I přesto, že jsem  zjistila, že zesměšňování a poukazování na chyby druhých je spíš česká vlastnost a u ostatních národů se sní  setkáváte jen minimálně a to jen tehdy, když narazíte na arogantního vola.

A v té chvíli se to tak nějak všechno rozjelo, najednou děláte práci, kvůli které by jste doma nevstali ani z postele ( nutno tedy podotknout, že za ni máte mnohonásobně lépe zaplaceno, než by jste kdy měli u nás) a zvyknete si. Začnete o sobě přemýšlet, že ani na na lepší práci nemáte, protože tohle, tam to a angličtina.  V té chvíli jsme taky moc nefotila, vlastně skoro vůbec, protože angličtina.

Když už jsem se konečně trochu rozkoukala a říkala si, že tedy   s focením zase začnu tak to šlo bídně, nebyli lidi a přestala jsme fotit i TFP   a já zase pochybovala sama o sobě. Že se moje fotky nikomu nelíbí, že jsem neschopná a že bych se na to měla vykašlat. Ale furt jsem to tak nějak omlouvala tím, že až se jednou vrátíme domů bude to jinak.

No a teď doma jsme, ale nic není jinak. Když jsem si začala hledat práci, tak jen napsat motivační dopis a napsat tam o sobě něco pozitivního byl nadlidský výkon. Před pohovory jsem si  pokaždé připadala jak neschopná chudinka, která se není schopná ani představit a dělalo se mi až fyzicky  špatně z toho, že se tam  znemožním, nebo že po mě budou chtít abych mluvila anglicky.

Během těch měsíců, kdy jsme cestovali, jsem se  těšila až zase začnu fotit, ale  když jsem šla poprvé před týdnem fotit byla jsem hrozně nervozní  a nejradši bych zůstala doma. Kdykoliv mi přijde zpráva, že by chtěl někdo vyfotit svatbu, těhotenské fotky atd. tak  si  v hlavě vymýšlím důvody, proč bych to měla odmítnout, protože je přeci jasné, že to zkazím.

A tahle to teď je. Nevěřím si téměř v ničem, nepouštím se do ničeho, kde by byla jen nepatrná možnost, že bych mohla selhat a když už musím mám pocit, že mě u toho musí ranit mrtvice. Je to ubíjející pocit a bohužel  všechno tohle ovlivňuje i ty, které mám ráda..

Je načase s tím začít něco dělat.


A co vy, máte s něco s čím  bojujete?




středa 24. ledna 2018

Aoraki / Mt.Cook National Park- Hooker Valley track

ledna 24, 2018 4 Comments
Včera jsme si zašla na kafe s mojí bývalou spolužačkou z vejšky, která byla na Zélandu ve stejnou dobu jako my, akorát jsme se za celý rok neměli  možnost potkat, takže jsme to museli napravit až teď v Praze.

A při tom všem povídání mi došlo,jak hrozně moc  mi to cestování chybí, jak mi chybí ta svoboda, kterou jsme na Zélandu měli a jak je mi smutno z toho, že už se tam nejspíš nikdy nepodíváme. Samozřejmě moje sentimentální já naprosto zapomnělo, že to ne vždycky bylo růžový a při pojíždění fotek mi málem ukápla i slza.  A tak jsem si řekla, že je konečně čas abych vám všechny fotky postupně ukázala a třeba  vás navnadím a rozhodnete se jet taky. Tak jdeme na to.

Jedna z našich posledních zastávek, při cestování po Jižním ostrově byl Mt. Cook National Park, do kterého jsem se úplně zamilovala. Šli jsme Hooker Valley track, který byl spíš příjemnou procházkou (než to co tu běžně nazývají track) skrz údolí, které končilo u ledovcového jezera. Do toho nám vyšlo  super počasí ,bylo teplo a až na šílené Číňany s deštníky a igelitkami se nedalo nic vytknout. Ideální výlet.

Jedna taková zajímavost, která mě poprvé docela vyděsila. Přijeli jsme den předtím, než jsme chtěli jít track a spali v kempu přímo u jeho začátku. A někdy navečer, začalo něco  hodně rámusit a člověk měl pocit, že se na něj řítí lavina z okolních svahů, co byly kolem nás. Přiznám se, že jsem měla v prvních vteřinách docela nahnáno, ale nakonec jsme zjistili, že na vrcholcích  se odlamují kusy ledu pomalu, co hodina  a tím jak je člověk v údolí, tak se všechno hrozně rozléhá.

A  teď konečně k fotkám. Vím, že  hodně z nich jsou na jedno brdo, ale já si prostě nemohla vybrat ♥

















Fotky jsou focené na Canon 70D + Samyang 10mm f/2,8 ED AS NCS CS

neděle 21. ledna 2018

A od teď už jen pravou nohou nohou

ledna 21, 2018 1 Comments
Krásné nedělní odpoledne všem,

Posledních několik týdnů bylo  hodně náročných hlavně po psychické stránce. Nepatřím mezi nejvyrovnanější lidi, takže  si všechno hrozně beru  a nechám se hodně snadno  ovlivnit i sebemenším neúspěchem. Takže hledání práce pro mě byl tak trochu horor a i když jsme si nikdy nemyslela, že mi bude vadit mluvit  česky, tak mi to kolikrát bylo vážně nepříjemné. No co si budeme povídat, když jste cizinec v anglicky mluvící zemi, tak vám  sem tam odpustí, když  se vyjadřujete jak tatar, ale tady vám neodpustí nic. Je jedno jestli mluvíte česky nebo anglicky, stačí sebemenší  nejistota a zaškobrtnutí a dávají vám to  pěkně sežrat.

Takže co se dělo, děje a dít bude?


Stěhovali jsme se.
Po víc jak třech letech zase bydlíme  sami! Najít v téhle době byt, který by nestál majlant a  nevypadal jak největší díra byla docela výzva, ale zadařilo se a z nás jsou teda asi " Pražáci". Víte jaký je to luxus mít pro sebe víc než jednu poličku v lednici?.D

Našla jsem si práci
Sice jsme práci hledali jen dva týdny, ale abych popravdě řekla, přišlo to spíš jak půl roku. Za ty tři roky jsem nějak pozapomněla jak to tady u nás funguje, co se práce týká, takže jsem se kolikrát nestačila divit. některé pohovory mi přišly jako jeden velký vtip. Hlavně v kombinaci platového ohodnocení a požadavků. Nějak si nedokážu představit, že by se člověk takhle nechal dobrovolně obírat. Naštěstí se zadařilo a podařilo se mi získat práci, kterou jsem chtěla, takže teď doufám, že se mi tam bude líbit:)


Cvičim
Po víc jak třech měsících cestování,  cpaní se a povětšinou i nicnedělání,  jsem si konečně zaplatila členství do fitka. Přiznám se, že po prvním workoutu na nohy a zadek kulhám ještě teď, ale  už to fakt chtělo. Přeci jen, čas do svatby se krátí  a  nechci být rozkydlá nevěsta. I když s jídlem ještě trochu bojuju. Bodejť by ne, Vánoce po třech letech doma byly fakt náročný!:D

Kanada
Aby toho nebylo v posledních dnech málo, tak mám možnost dostat WHS víza do Kanady. Mít tu možnost  na podzim tak neváhám, prostě by jsme se po  Novém roce  sbalili a jeli. Ovšem teď, když jsme konečně začali bydlet jen sami a nastupujeme do nové práce najednou nevím jestli mám zase sílu a vůbec chuť to za x měsíců řešit znova. Takže, babo raď! Navíc na rozhodnutí mám ani ne 14 dní a  názor měním každý den.

Svatba
Máme datum, máme fotografa a mám šaty u kterých se zasekl zip. Začínám být docela nervní. Přijde i to jako včera, co jsme si říkali, že máme ještě rok. No tak nemáme. Sice se půl roku zdá  jako kupa času, ale to bych si nesměla vymyslet, že si budeme dělat všechno sami.


Momentálně na mě čeká spoustu věcí, které bych měla udělat. Ovšem slovo měla a musím má od sebe hrozně daleko, takže   budu ten koš špinavého prádla, drobky na podlaze a milion dalších věcí ignorovat a  nevytáhnu čumák z postele.

A jaký jste měli začátek roku vy?:)





Z mých pokusů se snažit vyfotit  ohňostroj.







To nejroztomilejší dítě ever!




Stojí za přečtení! Takže pokud nevíte co by jste si přečetli  tak do toho:)

Ještě před rokem jsem neměla tůša, že i zdravý věci můžou být dobrý:)





Tohle bylo taky dobrý!

Mamka mi po  x letech udělala k narozeninám můj nejoblíbenější tvarohovej dort z dětství. Pokud se se k tomu někdy dohrabu, tak bych ráda udělala jeho o trochu zdravější verzi a hodím vám sem recept ♥


Follow Us @soratemplates